Člověk jako nástroj

Tento článek mne zaujal a ač ideologicky se nacházím zřejmě úplně jinde, s obsahem článku i jeho vyzněním se naprosto ztotožňuji.

………………………………………………………………………………………

Člověk jako nástroj

Přiznávám, že může jít o poněkud sugestivní argument, ale nejste-li příznivcem otrokářství, měli byste souhlasit, že člověk nemá být nástrojem „v rukou“ jiného člověka. Tedy, podrobněji, jeden člověk nemá sloužit jinému člověku k tomu, aby naplňoval jeho tužby, uspokojoval jeho přání, byl mu „po vůli“. Rozumějte, nejde mi nyní o situaci, ve které se dospělí svéprávní lidé na něčem nějak svobodně dohodnou (i když i v takovém případě by bylo co diskutovat – viz incest… ale nebudu odbočovat). A, z druhé strany, jedná se mi i o takové situace, kdy zmíněné tužby či uvedená přání jsou samy o sobě pochopitelné, vůbec ne hanebné či nějak ubližující, a absenci jejich realizace nese člověk těžce. Má zkrátka člověk nějaké právo na pozemské štěstí? (A nyní odhlížíme od toho, zda to, co si myslí, že je to štěstí, jím skutečně je…) Právo, které jej opravňuje použít, jako nástroj, k dosažení toho štěstí, jiného člověka, bez ohledu na to, zda on s takovým postupem souhlasí, bez ohledu na štěstí toho využitého člověka? Kývneme-li, tak přece jsme pro otrokářství, nebo ne?

Konkretizujme to na celkem palčivé otázce dneška. V textu „Ombudsmanka Šabatová: Registrované páry by měly mít možnost adopce“ (iDnes.cz, 31.7.2014) se lze dočíst toto: „‘Otázky spojené s institutem registrovaného partnerství a osvojení registrovanými partnery jsou řešeny zejména z pohledu předsudků a falešných dojmů,’ zjistila Šabatová. Dodala, že nenašla žádný racionální důvod, aby si homosexuálové nemohli osvojit dítě. Takové zákony proto považuje za protiústavní. Svůj názor Šabatová opřela o Evropskou úmluvu o lidských právech z roku 1950, nad jejímž dodržováním bdí Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Úmluva zaručuje všem lidem ‘právo založit a rozvíjet vztah s jinou lidskou bytostí’. Toto právo prý zákaz adopce ohrožuje.“

Ti, kteří v roce 1950 úmluvu formulovali, si jistě nedokázali ani v nejdivočejších snech představit, že bude jejich slova někdo takto překrucovat, takto desinterpretovat, takto zneužívat. Zmíněné právo přece, z logiky věci, předpokládá oboustranný poučený souhlas. A ten se od osvojovaného dítěte jaksi, opět z logiky věci, nedá očekávat a to tím spíš, čím méně let mu je… Nebo, a jsme zpět u úvodní úvahy, má jít o jednostranné právo jednoho člověka na jiného člověka? Právo, které má být založeno výhradně na (jakkoli pochopitelné) touze po dítěti? Pokud ano, málo platné, jsme u, sice novodobého, ale stále otrokářství.

Ne, nikdo, žádný člověk, nemá právo na jiného člověka, tedy ani na to mít vlastní či adoptované děti – a aby bylo jasno, sexuální orientace v tom nehraje vůbec žádnou roli. Mluvíme-li o adopci, nelze přihlížet pouze k pochopitelné touze dospělých zájemců (ta je jistě nutnou podmínkou…), ale také a předně k zájmu případně adoptovaného dítěte. Každý pokus, jako je ten výše uvedený z dílny paní Šabatové, posunout tuto debatu do roviny „práva na dítě“, by měl být vždy důsledně uváděn na pravou míru ostrým odmítnutím novodobého otrokářství. Tedy ještě jednou přátelé: žádný člověk nemá právo na jiného člověka.

Tento článek byl převzat z Konzervativních Listů

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *