Restituce, církev, charita – jak se to rýmuje!

O církevních restitucích toho bylo napsáno dost a dost. Právní rozbory, historické rozbory. Všichni je známe, nehodlám psát, co už bylo tisíckrát napsáno. Chtěla bych se jen zaměřit na jeden argument a sice ten, že charita jaksi církvi náleží a je to jejím posláním.
Toto je historií vyvrácený nesmysl. Od té doby, co se křesťanství stalo oficiálním/nepronásledovaným náboženstvím, stala se církev politickou silou. Vždy byla a tuto ambici má dodnes. Stačí podívat se na její strukturu. Opravdu jsem jediná, komu připomíná politickou stranu, jen jaksi s nadnárodním přesahem? Domnívám se, že v současné době, kdy jsme již všichni, kdož jsme príslušníky tzv. západní civilizace, měli tu možnost pocítit, zač je toho ve světě nadnárodní kapitalismus, nelze tuto paralelu nevidět. Církev je nadnárodní organizace obchodující s dušemi lidí.
Jak s tím souvisí charita? Je to prosté, milý Watsone. Jak pravil klasik, morálka přichází s plným žaludkem. Každý z nás má své zásady, které se mu jeví nepřekročitelnými. Do doby, než je bezprostředne ohrožen jeho život, popřípadě život jeho blízkých. Upřímně přeji každé lidské bytosti, aby se nikdy nemusela dostat do situace, kdy na jedné misce vah jsou zásady a na té druhé holé přežití. Jak zpíval Nohavica (samozřejmě v jiném kontextu, který však nic nemění na trefnosti), “vemte si duši, však nechte mne žít, slovutní inkvizitoři.”

Můžete mi tisíckrát argumentovat, že je jiná doba, že dnes už církev nerovná se inkvizice (ale komunisté rovná se gulagy, jak zvláštní). Já si však budu stát za svým a jsem na rozdíl od vás plně oprávněná k tomuto postoji. Já to totiž zažila. Není to nic k odsouzení, zároveň však nic k chlubení. Měla jsem tu čest nacházet se coby matka s čerstvě narozeným človíčkem v církevním azylovém domě. Oni po nás skutečně chtěli povinně nepovinné účasti na mších! Ne, nemusela jsem tam. A taky jsem tam nešla. Pročež si mě jeptišky následně podávaly při rajónech. Se vší křesťanskou láskou mi bylo vysvětleno, že jsem špína, co nic neumí (toto mi skutečně bylo mnohokrát řečeno!!!)
Málokdo si dokáže představit, jaké to je, když vytíráte podlahu vodou s takřka homeopatickým obsahem čistícího prostředku a za vámi stojí jeptiška a vykládá vám tyhle hnusy. Mnohé z nás matek řešily situaci tím, že si kupovaly vlastní čistidla. Toto nám bylo posléze zakázáno. Neskutečné pozdvižení v domově vyvolala matka, která si koupila mop. Jeptišky nesnesly, když jsme vytíraly podlahu vestoje. Nejmodlivější žena v domově šikanovala ostatní matky. Když jsem na toto její chování upozornila křesťanské vedení AD, bylo mi řečeno, že je to nezajímá, protože dotyčná se na rozdíl ode mne modlí. Následovaly příslušné posudky na sociální odbor o tom, jak jsem nedbalá matka, která nemá vztah ani k úklidu, ani k vaření, a vlastně ani ke svému dítěti.
Toto jsou jen drobné útržky, byla to dost otřesná zkušenost a nerada na to vzpomínám. Jistě vás napadá, jak si v našem vcelku moderním státě může někdo něco takového dovolit. Jednoduše. V tenatech charitních spolků končí výhradně ti, na které se instituce státní vykašlaly. Ti, kteří takříkajíc propadli onou pověstnou sociální sítí. Ti, kterým nepomohly v souladu se zákonem ustavené sociální odbory. Ti, kteří už nemají jinou možnost než pod most nebo sebevraždu. To jsou přesně ty situace, kdy zásady jsou sice hezké, ale človek se jich nenažere, ani si s nimi nezatopí. Ano, existují lidé, kteří umírají pro své zásady. Já ale nechci žít v systému, kde se takto děje. Nechť vás nebesa ochraňují před křesťanskou láskou.

………………………………………………………………………………………..

………………………………………………………..

……………………………….

(P. S.: Jsem jediná, komu přijde, že církev loví ovečky ve stejných vodách jako lichváři a jejich kolegové exekutoři? Jsem jediná, komu přijde, že ke svému postavení se dobrali všichni jmenovaní obdobnou – zákonnou cestou?)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *