Kupředu ni krok

Známe to. My všichni, kdož se zaobíráme politikou, a to nejen coby pasivní přihlížející. Začínáme jako elévové. Kolem nás jsou všichni zkušenější. A všichni ti zkušenější nám dávají rady. Ať myslíme politicky. Že není dobré hned na první dobou proti sobě všechny poštvat, že je důležité pěstovat dobré vztahy, aby i naši oponenti byli ochotni s námi spolupracovat na věcech, se kterými nesouhlasí. Osvědčenou cestou k takovéto spolupráci je činit kroky, které činit nechceme. Tomu se říká politika a prý když učiníme dostatečný počet kroků zcela opačným směrem, než kam máme ve skutečnosti namířeno, právě takto tam, kam chceme, nejsnáze dorazíme
Tento způsob vidění má i spousta lidí skutečnou politikou nepoznamenaných, vidí to tak, že je přece prima, když jejich favorit najde společnou řeč se svým zásadním odpůrcem.
A favorit se činí. Je-li například jeho zásadní tezí zastavení privatizací, tak aby mohl tuto tezi prosadit, musí sem tam něco nechat zprivatizovat. Jde-li o bezplatné zdravotnictví, je nutné ustoupit oponentům a uznat, že poplatky jsou vlastně pro zdravotnictví i pro občany přínosem. A naopak. Tímto způsobem nabývá dotyčný nositel idejí významu a získává si široký respekt i ze strany těch, kteří s ním pro ideje, jež nese, nechtěli dosud nic mít. Respekt má totiž funkce, funkce je symbolem, štítem, potvrzením správnosti.
Je to zkrátka o tom, že jednotlivec může hlásat sebeúžasnější pravdy, avšak pokud není dostatečně vysoko (prý), nemůže své teze nikterak prosadit. Zkušení ctihodní politikové, kterým již zásadní rozpory mezi jimi hlásaným a jimi činěným nečiní žádné problémy, mezi sebe jen tak někoho nepustí a zejména ne, pokud dotyčný jednotlivec bude právě poukazovat na tyto rozpory.
Proto pokud chce politik pracovat pro své voliče, musí nejprve zradit své voliče. Dokonce už i tito voliči to „chápou“, hážou hlasy a trpělivě čekají, až jejich favorit nabude takového významu, aby konečně mohl začít prosazovat slibovaný volební program. A pokud to favoritovi dobře politicky myslí, pilně zrazuje své ideály, aby to dotáhl dostatečně vysoko. Nedělá to přece pro sebe, to musí každý pochopit. A lidé to chápou.
Vrcholným kouskem pak je přesvědčit občany, že vlastně chtějí to, co vůbec nechtějí.
Chvalme tedy své politiky, zejména ty flexibilní. Cožpak chceme být nadosmrti v opozici? Jen účastí na prosazování myšlenek antisociálních a jejich podporou dospějeme k zítřkům plným sociálních jistot.
Jaká koryta? Co to melete, vy rozvraceči?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *