Státem řízený doping či cokoli jiného

Čtu hodně alternativní média, nemám prostě nervy na tu kašírku reality. Intenzivně žiju v realitě, a proto přesně vím, kde nás bota tlačí. Stručně shrnuto jde o nepotismus – protekcionářství a korupci často v nejčistší podobě. Díky těmto jevům jsme začasté udivenými svědky toho, jak dva naprostí ideologičtí odpůrci nacházejí společnou řeč, kdy styčným bodem bývá buďto společný kšeft v tom horším případě, či naopak odpor ke kšeftování ve veřejné správě v tom (pro občana bezesporu) případě lepším.
Zaujal mě tento týden článek z Vlkovo kosy, kde rozpitvává dopingovou problematiku. Zejména zmínka o tom, jak celý svět řeší, že Rusko vlastně je synonymem dopingu ve sportu, a že jde o státem řízenou záležitost.

Říkám si cynicky, hm, to jsou mi novoty, že společenské nešvary či rovnou patologie mají pevnou oporu ve státě. Vždycky tomu tak bude, dokud budou pravidla nejednoznačná a hranice rozplizlé. V Rusku šlo údajně o to, že měli své vlastní „čističe“ odpovědné za to, aby testovací vzorky byly OK. Pochybuji silně, že kterýkoli z nich kdy dostal oficiální pokyn k výměně vzorků. Ještě absurdnější je představa, jak jsou tyto vzorky evidovány a vydávány odpovědné osobě proti podpisu.
Z čehož vyplývá, že v Rusku se pravděpodobně vědělo, nicméně se záměrně přimhuřovalo oko, neboť očekávaný výsledek násobně vyvažoval podstoupená rizika. Ty statistiky. Ty krásné statistiky, ten obraz ruského člověka doma i ve světě. )*
Prostě standardní bajka o účelech a prostředcích.
Už v úvodním odstavci jsem psala o kašírce reality. Tohle je jedna z nich. Každá země chce navenek mít „bezva image“. Nejen země. Každá instituce, každý celek sdružující lidi s jistým společným zájmem, ať už je tím zájmem cokoli. Tedy zde musíme zařadit i politická sdružení, politické strany, církve apod. Každá skupina lidí, která má nějaký společný znak a je u ní reálná hrozba, že jejím jménem bude jednat nějaký jednotlivec splňující znaky příslušnosti k dané skupině, každá taková skupina chce mít svůj obraz co nejlichotivější. Ano, mám na mysli i etnickou příslušnost, nejen příslušnost národní či státní.
Je tedy jen logické, že na jedné straně se vyskytují snahy po potlačení daného celku na základě chování jednotlivců v celé jeho komplexnosti zvenčí a na straně druhé po zahlazování nedobře vypadajících jevů zevnitř. V rámci těchto celků jde jen o jednoznačné určení toho, co je jevem nežádoucím a co je jevem pouze „nedobře vypadajícícm“, avšak žádoucím, mnohdy i více či méně potichu podporovaným. A koneckonců i v rámci zbytku společnosti a jejího postoje vůči danému celku.
Je zde však na místě vypíchnout starou moudrost o zametání si před vlastními prahy. Toto je ovšem úkol složitý a časově náročný, nehledě k tomu, co už bylo zmíněno, tedy že mnohé jevy prostě není vůle řešit. Nabízí se jiné úsloví; to o házení kamenem. Bohužel, vrhačů kamení se najde vždy dost. Vždyť, kdo by se odvážil soudit člověka třímajícího kámen? Kámen se takto stává štítem. A jsme zase na začátku.
Doping mezi ruskými sportovci je tedy prostě státem podporovaný a basta. Je to jednoduché. Žádná korupce, žádný nepotismus. OK, nemám s tím problém. Ale tímto přístupem nám vyplývají další věci. Prostou logickou úvahou. Co všechno je vlastně takto státem podporováno? A opravdu jen v Rusku? Vzpomeňme na současnou rozvířenou debatu o učebnicích kriminologie, kde se relativizuje podíl viny násilníka na násilném aktu. Tu učebnici musel někdo schválit – a nebyl to soukromý subjekt, byla to státní instituce. Vyplývá z toho, že zde máme státem řízené sexuální násilí? Použiji-li šablonu, jež byla uplatněna v případě ruského dopingu, řekla bych, že ano. Přece i v Rusku existují případy sportovců, kteří kvůli dopingu dostali stopku. Takže to nic neznamená stejně jako odsouzení násilníci u nás. Česká republika tedy podporuje znásilňování. Prima stát k žití. Hurá.
Nebo jsem se nedávno dočetla v mainstreamu, že soudní znalci jsou docela problém. Už si toho všimnul i někdo další kromě , prima. Je ovšem dobré si uvědomit, že takto byli ustaveni státem a praxe státu je stále stejná, tedy absolutní beztrestnost, nepostižitelnost. Znamená to, že zde máme státem řízenou perzekuci jednotlivců za pomoci soudních znalců? Hm?
Soudní zvůle, to je kapitola sama o sobě. Nerespektování judikátů, rozdílné rozsudky v obdobných případech, odvíjející se často mimo jiné i od společenského postavení „sprostých podezřelých“ a naproti tomu soudci, kteří ze své činnosti nenesou žádnou odpovědnost, vysmátý Berka například… A vše zcela v souladu se zákony ČR. Znamená to, že zde máme státem řízenou justiční zvůli?
Mám pokračovat?
Dobře, ještě chvilku. Norsko. Norsko má u nás zajímavou rezonanci v souvislosti se zvůlí Barnevernu. Opět to vyplývá z nepostižitelnosti jednotlivých zaměstnanců této instituce, z toho, že tito nejsou povinni svá šetření a obvinění podkládat jednoznačnými důkazy, už sám jejich posudek je brán jako důkaz a jejich doporučení je vymáháno prakticky ihned, a ve zřídkavých případech nejednoznačného postoje justice stejně následuje odvolání a vykonání toho, co požadoval Barnevern. Ano, modří už vědí, jde o děti, o krádeže dětí, únosy dětí, nazvěte si to, jak chcete. Když se soudy táhnou dostatečně dlouho, tyto nakonec zpravidla konstatují, že dítě „už si zvyklo“ a není v jeho zájmu znovu mu „narušit rodinné zázemí“. A o mládež nám jde především, ne?
Je zvláštní, že většina Čechů (Moravanů, Slezanů) nemá problém vyslovit, že je to pěkné svinstvo, že jde o institucionalizované násilí na rodinách, pro spoustu z nich je Norsko synonymem pro krádeže dětí státem.
Ještě podivnější je, že mnoho z nich dokonce vidí stejné problémy i u nás, vždyť vyplývají z obdobného právního marasmu, jak jsem již uvedla, soudní znalci, justiční zvůle… Tedy zde máme státem řízené únosy dětí(?).
A co na to naše politická reprezentace? V kolika volebních programech se dočteme o odpovědnosti úřadů?
Tedy dobrala jsem se k pointě o státem podporovaných svinstvech v mnoha oblastech. Otázkou je, která svinstva občanům vadí a která nikoliv. Co chtějí občané? Prima image České republiky nebo řešení problému?
Ano, blíží se volby, to je čas, kdy se výjimečně občané dostávají ke slovu, bohužel nejde o rozsáhlý projev, konkrétní kritiku, ale spíše o vyslovení důvěry či nedůvěry tomu či onomu subjektu. Kdo nespadl z višně, ten už ví, že důvěra může být lehce zrazena. I já budu volit.
Ale to nestačí. Velká svinstva začínají tolerancí malých svinstev. Nezájmem o dění v blízkém okolí. Důvěrou, když vám váš zastupitel řekne, že to svinstvo bylo nezbytné, navíc bylo prakticky neškodné a politicky vzato, malými svinstvy se nakonec dobereme zářných zítřků.
Přesně takhle to skutečně začíná.

)* V tomto okamžiku považuji za nutné upozornit, že mám ráda Rusy, Rusko, a že dotyčná země je na mém osobním, nikterak rozsáhlém, seznamu potenciálních nových domovů v případě např. války. A ještě pro pitomce, ne, Severní Korea tam není.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *