Jak jsem zdolávala kruháč

Jsem držitelkou řidičského oprávnění, což, jak jsem s údivem zjistila, není mezi politiky lokálního významu věcí až tak běžnou. Snad právě toto je důvodem, proč při běžných pojížďkách, které jsem nucena vykonávat v rámci své obživy, stále nevycházím z údivu. No a samozřejmě v tom svou roli hraje i fakt, že řidičák mám teprve třetím rokem, takže si ještě pamatuji pravidla silničního provozu. Tato znalost však, vzhledem k tomu, že v dopravních komisích máme samé odborníky, jak mi bylo sděleno slečnou (či paní) Dušanou z komunálu, je mi při průjezdu Ostravou spíše přítěží. Znáte to, pravidlo pravé ruky, (ne)značení účelových komunikací… Jde o Murphyho zákon. „Odborník je člověk, který toho ví čím dál víc o čím dál méně věcech; dokonalosti dosahuje ve chvíli, kdy ví absolutně všechno o ničem.“

Jsem si jistá, že takových okamžiků vrcholné dokonalosti dosahují odborníci v dopravních komisích každou chvíli. Jen tak si lze vysvětlit stávající netradiční pojetí průjezdnosti města, jež je městem stále ještě průmyslovým a obývá jej na tři sta tisíc obyvatel. Například mosty přes řeku Odru. Celé dva. (Ó, my se máme.) Přikázané směry jízdy a jednosměrky v centru. Velmi neortodoxní řešení ulice Nádražní. Kruháče. Čím víc kruháčů za sebou, tím lépe. Častokrát ještě po vystoupení z auta chodím v kruzích, než se zorientuji v prostoru. Nejsem programovou odpůrkyní kruháčů, ale tak nějak se domnívám, že všeho s mírou.

Pochopitelně nelze nezmínit průjezd Vítkovicemi. To je takové místní specifikum. Vítkovice jsou prakticky obcí vtipně umístěnou v továrně. V době, kdy byla tato idea ve stádiu prvotní realizace, to mělo své opodstatnění. Jenže století se se stoletím sešlo… I nyní, po nepřehlédnutelném a tudíž nepopiratelném vzestupu dopravního ruchu během posledních cca sto padesáti let lze Vítkovice projet západovýchodním směrem stále pouze po dvou ulicích, a sice po Rudné nebo po Ruské. Z Rudné však ne vždy lze snadno odbočit tam, kam je třeba. Ruská ji v tomto dohání – opět díky jednosměrkám. (Zlé jazyky tvrdí, že šlo v prvé řadě o to, že místní honorace umisťující nadějné ratolesti svého rodu v tzv. Klausovo škole pro mladé árijce se při obousměrném provozu v běžné vítkovické ulici není schopna ve svých velikananánských statusových kárách vyhnout.) Další věcí logicky plynoucí z umístění obce v továrně jsou šraňky, čili závory. Závory na Ruské pro ještě dramatičtější efekt padají zejména v době dopravní špičky.

Severojižním směrem lze Vítkovice projet pouze po ulici Výstavní. Kdysi dávno to ještě fungovalo po ulici 1. máje a následně přes náměstí po Jeremenkově, avšak tato ulice vedla kolem budovy radnice a pánové radní a ouřadové patrně potřebovali klid na práci, pročež ji uzavřeli a celou lokalitu nechali přebudovat tak, aby nikoho ani nenapadlo, že vedle Výstavní by mohla ještě kdy existovat jakákoli jiná alternativa.

Bez ohledu na podivné urbanistické vize kohokoli, kdo s výsledným stavem má co do činění, faktem zůstává, že Vítkovicemi kromě vlaků projíždějí i kamiony, tramvaje a autobusy. Na Ruské je potkáte všechny. Radost z toho mít nebudete. A perspektivy nulové, respektive omezené měrou zcela adekvátní obzorům místních komunálních politiků, ať už obecních či magistrátních.

V posledních letech se situace ještě přiostřila, neboť někteří úředníci se konečně naučili správně žádat o dotace EU, důsledkem čehož je nekonečné rozbíjení a zacelování silnic. Je to o tom, že ne každý zastupitel má nějakou vizi. Ale velká spousta z nich má stavební firmu či aspoň švagra, který má stavební firmu. A tak namísto toho, aby se daly hlavy pomazané dohromady a vymyslely nějakou tu radikální změnu, která by ulevila městu a jeho obyvatelům, donekonečna opravují a opravují, i v místech, kde to není nezbytné. Dotace je třeba vyčerpat za každou cenu.

Během letošního roku jsem takto byla nechtěně účastníkem několika takřka spektakulárních akcí našich silničářů. Opravdu jsem se častokrát rozhlížela, zda v ostatních komparzistech nerozeznám členy štábu pořadu „Skrytá kamera“. Bohužel nešlo o vtip. Takto jsem byla například svědkem, jak kluci silničářští krátce po poledni narychlo uzavírají ulici 28. řijna v Mariánkách, jeden z nich živě gestikuloval na vytřeštěného řidiče tramvaje, kterému před pár okamžiky postavil do cesty přenosnou dopravní značku ve tvaru svislého obdélníku. Já se do toho marasu chystala vjet z ulice Železárenské, ale ohromena viděným, rozhodla jsem se vycouvat. S blikačkama, of course. Šokem pro mne rovněž bylo uzavření jízdního pruhu na ulici Závodní okolo Městského stadionu Vítkovic. Tou šokující okolností byl fakt, že značku „zákaz vjezdu“ bylo lze spatřit až v okamžiku, kdy se člověk nacházel na křižovatce s Rudnou již definitivně zařazen v příslušném jízdním pruhu. Stejně tak jsem zcela neúmyslně vjela do zákazu vjezdu, kde již číhali „žampióni“ při odbočování vlevo v Porubě u VŠB. Kluci tvrdili, že před křižovatkou byl zákaz odbočení. Inu, mohl tam být, ale taky tam byla zácpa, vedle mne v pravém pruhu skříňový náklaďák a já nedisponuji rentgenovým zrakem. U levého patníku jsem skutečně žádnou mobilní značku neviděla.

Vpodstatě celá letošní sezóna je velice adrenalinová. Člověk jede někam někudy – a naprosto netuší, zda se dostane zpět touž cestou, či zda vůbec bude cesty zpět. Nejčastěji jezdím na Pustkovec, neboť tam sídlí můj nejzásadnější chlebodárce. A já nikdy nevím, kterým pruhem na Plzeňské povede doprava právě v daný okamžik. Naposledy jsem se zorientovala podle válce v dálce; usoudila jsem, že tamtudy tedy cesta patrně skutečně nevede. Nějak se ten den kluci silničářští vybodli na označení uzavřeného pruhu z této strany. Ještěže na svůj věk stále disponuji zrakem vcelku použitelným i pro hledění do dálav.

Ovšem pravý adrenalin ten den nastal kolem Duhy. Po kruháči se tam tempem hlemýždím šinula silniční fréza a za ní v závěsu náklaďák sbírající odstraněný povrch padající z pásu na korbu. Marně jsem očima hledala dopravní značení, které by mi poradilo, jak stohoven. Žádný odklon, žádné upozornění, ani žádný maník ve řvavě zelené vestičce, který by dopravu korigoval alespoň gesty. Řidič přede mnou, pilotující firemní vozidlo nejmenované pekárny, ztratil nervy jako první a projel kruháč nepovoleným způsobem tak nějak, řekněme, po anglicku. Jala jsem se následovat jeho příkladu, neboť jinudy to stejně nešlo (ba ani vycouvat!), avšak na uzoulinkém kruháčku jsem se potkala čelo na čelo s jistým Šaranem. Kromě omluv protijedoucímu řidiči, následně mému vozidlu, zejména jeho tlumičům a podvozku vůbec, mi hlavou prolétla taky spousta nepublikovatelných výrazů, načež jsem uhnula kolegovi v neštěstí přes spáleniště, přes krvavé… co to melu, prostě přes pangejt a trávník, my hvězdy musíme holt pokaždé středem…

Samozřejmě jsem si neodpustila hned po příjezdu do cíle velmi nasraný telefonát jednomu tomu členovi dopravní komise při MMO. Jakože poslední kapka, to už si fakt děláte prdel. Aby mne uklidnil, narychlo vysypal info, které měl k dispozici plus možná řešení a předcházení obdobným situacím do budoucna, hm, Kači, s tím ale nic nenadělám, ten kruháč patří kraji.

„COŽE!!??? K ČEMU KURVANOHA POTŘEBUJE KRAJ KRUHÁČ V PORUBĚ, DOPRDELEPRÁCEUŽ!!??!!“

Nehledě k tomu, že tomu kruháči nic nebylo…

(Já jakožto zastupitelka samozřejmě vím, že když zastupitelstvo daného územně správního celku není schopno nést finanční náklady na opravu toho či onoho, tak „se“ to řeší převodem na jiný zpravidla nadřazený územně správní celek, který je ochoten náklady nést. Říkám si však, jestli by nebylo celkově jednodušší, kdyby voliči volili – a strany na kandidátky nasazovaly – pro změnu figury, u kterých je předpoklad, že se jim takovéto věci stávat nebudou. Vzhledem však k tomu, že vidím na komunálech stále tytéž provařené xichty a po stranických liniích poslouchám léta tytéž bláboly o politických zkušenostech nasazovaných matadorů, nijak nehýřím optimismem.)

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *