Situace okolo zahrad

Lidé se na mne obracejí v různých věcech. Zpravidla jde o občanské soužití. Sousedské vztahy, ten a onen spolu nemohou vyjít, jde o nastavení pravidel a jejich dodržování, jako ostatně ve všech oblastech života. V tuto chvíli se nemíním zaobírat tím, kdo nastavená pravidla respektuje a kdo nikoli a proč. V tuto chvíli tu mám před sebou jinou pomyslnou košili, která je mi bližší nežli kabát.

Před nějakým časem mi „vrabci na střeše“ pověděli, že někdo má nějaký úmysl s pozemkem, na nějž koukám z okna a na kterém mí sousedé hospodaří. Ten rajčata, jahody, ta zase květiny. Každý podle svého naturelu. Jejich činnost já sama neshledávám nijak rušivou, naopak, dokresluje to atmosféru, je to určitý „genius loci“ tohoto zastrčeného koutu Vítkovic. Jedná se totiž o pozemky přilehlé k bytovému domu čítajícímu přes stovku partají. Většina bytů v tomto domě je nevelká, největší část bytů jsou byty jednopokojové. A tak když se lidé z tohoto domu chtějí potkat, jdou ven. Maminy jdou s dětmi na pískoviště, babky si spolu sednou ve stínu zahrad na lavičky. Kafe si bere každý s sebou, někdy se otevře pivo. Občas někdo houkne na souseda obdělávajícího zahrádku, někdy se sešlost přesune právě tam.
Nemám s existencí tohoto „socializačního centra“ pod okny obecního bytu, který obývám, nejmenší problém. Ctím atmosféru tohoto místa, nevadí mi dokonce ani to, když si někdo něco začne grilovat a vezme k tomu kytaru. Zahrady stíní malý březový lesík a posezení za letního soumraku je velmi příjemné. Kytara a zpěv mě neruší, dosáhnout v tomto koutě země opravdového Ticha stejně nelze. V noci se daleko nese hluk z blízké fabriky, nárazy železa, hlášení dispečerů ze seřadišť, večer, když doma hraje televize, těžko lze bavící se sousedy venku považovat za rušivý element. Lidé se potkávají, baví se, smějí se spolu, někdy se hádají. Dokud se takové chování nepohybuje na hraně trestního zákona, je normální. A tady probíhá normální život.

Ovšem zpět k vrabcům na střeše. Když je člověk odkázán na pochybné zdroje tohoto druhu, jediné, co mu zbývá, je pátrat po informacích relevantních. Ve svých čtyřiceti letech vím jedno. Ani úředník není relevantním zdrojem informací. Tím méně úředník zainteresovaný. Úředník bude vždy hájit svůj úřad. Cíle úřadů nebývají vždy ve shodě s cíli občanů.
I sousedé hospodařící si po svém na pronajatých pozemcích mají jen úzký okruh informací, které jsou nezbytné pro ně samotné. To je smlouva o nájmu. I toto je naprosto v pořádku, občan má mít právo na svůj klid, právo neřešit problémy někoho jiného, v tomto případě státu – tedy přinejmenším do okamžiku, kdy stát poznenáhlu začne být tím, kdo svými způsoby (ne)řešení problémů začíná způsobovat problémy občanovi.

Těžko říci, kde vzal počátek gordický uzel, v nějž se proměnilo vše, co se týká daného pozemku. Kde se to domotalo až do stádia, kdy jediným řešením je roztětí, které se z principu nemůže obejít bez jisté míry poškození. Pozemek je v katastru nemovitostí v tuto chvíli veden pod číslem 467/1 k. ú. Zábřeh VŽ. Nejstarší relevantní ouřední zmínka v souvislosti s tímto pozemkem, k níž jsem se dopátrala, je zmínka o dokumentu, kterým právoplatní majitelé tento pozemek odevzdávají Československému státu. Je datován 29. 1. 1968. Československý stát pak tyto pozemky prostřednictvím MěNV Ostrava dne 1. 8. 1968 přijal. Ohledně tohoto aktu a let následujících se pak vedly spory prakticky od sametového převratu až podnes. Tedy konkrétně do roku 2015. Manželé, kteří měli pozemek do vlastnictví státu převést, zemřeli mnohem dříve, v letech 1976 a 1986, ti nám už nic nepoví. Jejich pozůstalí v té době nic podstatného nedědili. Podle dokumentů, které mám v rukou, někdy v roce 1991 zřejmě někoho napadlo podívat se do zápisu v katastru nemovitostí, načež dotyčný zjistil, že zde nebylo všem právním úkonům učiněno zadost, státní majetek je špatně zapsán, původní majitelé jsou stále vedeni jako spolumajitelé. Vědoma si své zaujatosti, zaujatě si povzdechnu, ach ano, ta devadesátá léta. Pozemek byl tedy na toto konto coby, cituji, „nově najevo vyšlé dědictví“, zkonstatován Státním notářstvím v Ostravě jako součást pozůstalosti v roce 1992. V této době mi bylo nějakých necelých patnáct let a o instituci tohoto druhu jsem neměla ani šajna, lomcovala mnou puberta a věci s tímto související. Jelikož však nechci zestárnout nepoučena, jala jsem se gůglit. Nevypátrala jsem nic. Žádnou státní instituci honosící se tímto názvem. Usuzuji tedy, že „státní notářství“ bude spadat do šedé zóny institucí, jež existovaly v devadesátých letech,  a o jejichž existenci a funkci je dodnes lidem o málo starším, nežli jsem já, trapné hovořit. Ti, co jim to trapné není, se zpravidla uchylují k výhrůžkám. Nicméně podepsaná notářka JUDr. I. S. stále existuje a stále je notářkou. Nevyvozuji z toho v tuto chvíli zhola nic, devadesátá léta byla vůbec velmi, ehm, zajímavým obdobím a ozvěny tohoto období rezonují prakticky dodnes, stačí se dobře rozhlédnout, kdo kde sedí a kdo nesedí nikde, ač by rozhodně přinejmenším sedět měl. Neříkám, že je to tento konkrétní případ, ale nemohu vypnout svou pomyslnou červenou kontrolku, která mi v tuto chvíli kdesi v hlavě varovně bliká.

Abych nebyla krutě zaujatá, musím podotknout, že pozůstalí zpochybňovali ono „Prohlášení o bezplatném odevzdání majetku do vlastnictví Československého státu“, poukazovali na to, že chyběly jednoznačné identifikátory podepisujících osob v podobě rodných čísel a že podpisy nemusí být pravé. Vynořila se dokonce i spekulace o tom, že jsou psány jednou rukou se snahou o nápodobu, což se však nepodařilo potvrdit, protože chyběly vzorky písma ke srovnání. Tohle je okamžik udivující, protože i já, programový antinostalgik, bych jistě někde vyhrabala vzorky písma svých rodičů. Ovšem netvrdím tak ani tak. Bez ohledu na to, že jsem „komanč“, bez mučení přiznávám, že znám spoustu „takysoudruhů“ jak tehdejších tak současných, s nimiž bych se velmi zdráhala za mnohých okolností stavět se do téhož šiku. A je spousta úředních praktik, kterých bych se nikdy nezúčastnila a které nebyly a dodnes nejsou hodny tolerance, ač se dodnes zhusta užívají; za které bych naopak já osobně posílala do Jáchymova. Avšak žaloba týkající se pravosti tohoto dokumentu dopadla tak jak dopadla, dokument je pravomocně seznán pravým.

Proč v době „nesvobody“ nedošlo k řádnému zápisu do katastru, toť otázka. Možná tehdejší soudruzi měli plné ruce práce se zanedbanými zápisy v katastru po tatíčkovi Masarykovi, které nám nyní hodně uškodily v případě tzv. „církevních restitucí“. Je rozhodně pozoruhodné, že zatímco pozůstalí po manželích M. se katastrem ohánět nemohou a stačí vyhrabaná darovací listina, vůči prelátům je zvolen postup zcela opačný. Pravdou je, že ty dvojí metry mě nikdy nepřestanou vytáčet. Jak už jsem zmínila v první větě článku, stále jde o nastavení pravidel a jejich dodržování. A mě sere (nebojím se to napsat, hele mě, bestii jednu vulgární) žít ve státě, kde ani ta nepsaná pravidla nejsou jednoznačná.

I po proběhlém bezplatném odevzdání uvedených pozemků do vlastnictví státu prý zesnulí zůstavitelé, manželé M., na pozemcích hospodařili. K tomu by snad mohli leccos říci pamětníci z tohoto domu. Pokud zde ovšem nějací bydlí. Nikdo podobný se mi dosud nepřihlásil. A že tedy chodím a ptám se. Tato zmínka o hospodaření byla pozůstalými považována za důležitou kvůli případnému nabytí majetku na základě „faktické držby“. Ovšem soudy ji za relevantní nepovažovaly. Dokonce odmítly v tomto ohledu vzít v potaz to, že pozůstalí „v dobré víře“ platili daně s odůvodněním, že v době, kdy se dozvěděli o dokumentu, kterým jejich zůstavitelé svůj majetek převedli na stát, bylo jen jejich chybou, že něco platili, činili atd., neb zde po zjištění existence dokumentu, kterým byl pozemek předán státu, odpadl důvod pro onu „dobrou víru“. Zda se o ony daně a jiné poplatky pozůstalí se státem dále soudí, to mi není známo. Já vím třeba to, že ještě v létě roku 2015 visela na plotě pod mými okny cedulka s nabídkou pronájmu části tohoto pozemku a telefonním číslem na mobil.

V tuto chvíli je daný pozemek ve vlastnictví státu, konkrétně Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tento úřad nabyl pozemky již výše zmíněným rozsudkem, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2015. Nejstarší zmínku o zahradách v té podobě, v jaké se zde nacházejí dnes, jsem zaznamenala z ústního podání cca 30 let do minulosti. Takže vycházejme z toho, co máme, a pojďme se nyní věnovat současnosti.

Hromadným e-mailem jsem loni požádala své kolegy zastupitele na Magistrátu města Ostravy, aby mi cvrkot okolo tohoto pozemku „ohlídali“ právě vzhledem k cvrlikání oněch zmíněných vrabců. Tak nějak v souladu s „dobrými“ tradicemi tohoto obvodu oprávněně očekáván nějakou tu kulišárnu, už vzhledem k tomu, že k mnohým tradicím v těchto letech obvod jisté inklinace rozhodně má, díky staronovému osazenstvu a nezměněné personální osadě odborů, jež jsou důležité, jde-li o prachy a majetky. A o ty jde přece vždy až v první řadě. Někteří slíbili kooperaci, avšak fakticky bylo stále ticho. Do ledna tohoto roku, kdy se v radě projednávalo mj. výběrové řízení na odprodej tohoto pozemku a stanovisko pánů radních k tomuto. Jde o usnesení č. 1631/RMOb-Vit/1418/65 v dokumentu zde.
A nyní pro úplnou ilustraci nastíním již proběhlé schéma, jak se střídali majitelé (správci) pozemku v čase, přinejmenším dle zjištění soudu a v souladu s dostupnými fakty:

Manželé M. -> Stát -> MěNV, Ostrava, později na čas Národní výbor města Ostravy (správce majetku OPBH) -> převrat, bordel -> dědicové vs. ÚZSVM -> ÚZSVM

Pochopila jsem tedy, že ÚZSVM zastupoval stát vzhledem k probíhajícím soudním sporům, že podle standardních úředních postupů se účastníkem sporu tohoto druhu nemohl stát nástupce MěNV/NVMO, tedy magistrát města Ostravy. Toto je rovněž nesmírně zajímavý okamžik, protože jsem si jistá, že ÚZSVM pozemky od MMO či jeho právního předchůdce rozhodně neodkoupil. Na katastrálním úřadě jsem si vyžádala (a sakra zaplatila) veškerou dokumentaci ohledně majitelů či správců daného pozemku od roku 1990, takže odtud plyne tato má jistota a považuji ji za velmi oprávněnou. Tedy soustřeďme se na tento zajímavý moment celého martýria kolem pozemku 467/1. Město Ostrava, ať si vzhledem ke zrovna probíhající historické době říká v danou chvíli jakkoli, má ve správě pozemek. Tento pozemek si vezme do správy zdarma ÚZSVM, aby mohl v souladu se svým účelem vést soudní spor. Občan mající nadprůměrné povědomí o fungování státní správy by se mohl naivně domnívat, že nyní nic nebrání tomu, aby byl pozemek převeden zpět do správy města Ostravy. Ovšem ÚZSVM řekl, ne. Pozemek bude prodán. Někomu. Ne, není pravdou, paní Trávníčková, že už víme komu. Bude výběrové řízení. Tečka.

Pak je tu ještě zajímavější moment. Město Ostrava, v tuto chvíli tedy Magistrát města Ostravy, dělá mrtvého brouka. Soudní spor skončil, vyšetřování skončilo, zapomeňte, my nejsme právní nástupci, ÚZSVM je suverén a disponent a my s tím nemáme nic společného, maximálně se tak můžeme vyjádřit a i kdybychom se vyjádřili jinak, než se od nás očekává, nemůžeme v tomto ohledu nic podnikat.

Při mém pátrání, oč vlastně okolo onoho pozemku jde, kdo má zájem o odkoupení atd. jsem si nechala vytisknout i další informace, například o jaký druh pozemku vlastně jde. Při této aktivitě jsem byla na magistrátu zpravena o tom, že se ve skutečnosti v žádném případě nemůže jednat o zahrady. Že pozemek je v územním plánu veden jako les. A, milá paní, na takovémto pozemku zahrady být nemůžou, tam nemůže stát ani bouda, která na pozemcích definovaných coby zahrady bývá tolerována jako skladiště nářadí. Tam může stát maximálně tak krmelec. Jo, a je to les, takže jaképak zahrady. Tam vlastně žádné zahrady ani být nemůžou.

(Zde jsem zachytila podprahově něco jako, nevrtej v tom, zrušíme i ty zahrady, sousedstvo, pro které tady v dobré víře poletuješ jak pohádková slepička kvůlivá kohoutkovi tě nakonec roznese na kopytech.)

Po prohrabání různých norem, vyhlášek, metodických pokynů jsem dospěla k závěru opačnému, neboť pravdou je, že Český úřad zeměměřičský a katastrální připouští i jiné způsoby využití pozemků určených k plnění funkci lesa a to:

  • skleník, pařeniště
  • školka
  • plantáž dřevin
  • les jiný než hospodářský
  • lesní pozemek, na kterém je budova
  • ostatní komunikace
  • sportoviště a rekreační plocha
  • dobývací prostor

Ještěže už ve svých čtyřiceti letech vím velmi dobře přinejmenším to, že ani úředník často nebývá relevantním zdrojem informací.

Screenshot z náhledu do katastru:
Pozemek se nachází hned vedle inline dráhy. Tato je součástí rozsáhlé rekreační zóny ve vlastnictví Sarezy. ÚZSVM nastřelil pro první kolo výběrového řízení cenu Kč 865 000,–. Výměra pozemku je 3776 m2.  Cena je tedy cca 229 Kč/m2. Pravdou je, že prodejní cena „lesních“ pozemků se pohybuje okolo 25 Kč/m2.  Dalším faktem je, že naprosto nechápu, proč tento pozemek prostě nepřevede ÚZSVM do správy města. Proč trvá na odprodeji?

Volala jsem i na onen mnohokrát zmíněný ÚZSVM. Tam už se mi fakt nechtělo osobně při dobrém vědomí, že mě ještě čeká kolečko na magistrátu (díky, Leo, žes mi dělal neozbrojený doprovod) . Pracovníkem, kterého jsem zastihla a měl mít pojem o dané problematice, mi bylo řečeno, že prý není důvod k bezúplatnému převodu. A že jiná věc by byla, kdyby šlo třeba o cyklostezku, to že veřejným zájmem je. Ovšem zeleň jako taková nikoli.

Opět se dostáváme k tomu, nakolik jsou úředníci – a zejména ti zainteresovaní – relevantním zdrojem informací. Já zde spatřuji zcela evidentní veřejný zájem. Zájem veřejnosti na tom, aby se nekšeftovalo s pozemky doslova nalepenými na bytové domy. Aby v průmyslové čtvrti, jakou Vítkovice jsou, byl aspoň kousíček zeleného, do kterého se dobře kouká a kde se dá za hezkého počasí posedět se sousedy, když byty v domě jsou tak prťavé.
No a samozřejmě je veřejným zájmem zachovat pozemek tak jak je, protože tu bydlí taky chráněné ropuchy a je jim tu s námi na tomto smíšeném biotopu dobře. Je prima, že veřejné zájmy, které zde demonstrativně artikuluji, nejsou vzájemně v kolizi.
Tak kdo má zájem prodat a hlavně komu a proč? A proč za tolik?
A k čemu tedy vlastně vůbec byl ten letitý spor přesahující dvě dekády?
Kdybych měla v tuto chvíli vyslovit oprávněnou spekulaci, ďábel bude skryt v jednom konkrétním detailu. Bez ohledu na ujišťování úředníků na magistrátu, na tomto pozemku lze v souladu z odcitovanou směrnicí z Českého úřadu zemědělského a katastrálního budovat cokoli, co lze zaškatulkovat do kategorie Sportoviště a rekreační plocha. Oni už si to kluci, co spolu mluví, ošéfujou.

A ještě jedna otázka mě trápí, ale ta mě trápí už od chvíle, kdy za mne věci ouřední nezařizuje maminka.
Jsou ti státní úředníci vážně tak blbí nebo se dělaj?
Až budu vědět odpověď na tuto otázku ve vztahu k situaci okolo pozemku 467/1, budu rozhodně vědět více o existenci či neexistenci malinkatých místních majetkových mafií. V tuto chvíli se však řídím tím, co mi neustále klade na srdce i můj drahý. Rozhodně nepodceňovat lidskou blbost coby velmi významný faktor v záležitostech státního významu.

——————————————————————————————————————-

Příslušné materiály v tištěné podobě se nacházejí u mne včetně petice adresované Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na požádání kdykoli zašlu sken. Zdarma. I přes to, že já to zdarma neměla. Koneckonců za co jiného mám utrácet ty horentní sumy, které jako obskurní zastupitelka obskurního městského obvodu pobírám. Až budu mít chvíli, třeba sem některé ze skenů dodatečně nahážu.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *