Za co, panebože, za co?

Mé  hudební vzdělání je o něco málo hlubší než velmi obecné, jako dítě jsem chodila do „lidušky“, svého času jsem se hudbě věnovala poměrně intenzivně, ať už coby účinkující v obskurních hudebních tělesech (kluci prominou) či tvůrkyně podkladů v MIDI formátu pro jiné. Pokud jsem někdy byla interpretkou „odrhovaček“, nebylo to rozhodně z touhy po uměleckém zážitku. A mám hudební sluch. Nakolik vládnu slovem psaným či řečeným, nechť posoudí čtenáři (posluchači).

Nesleduju Slavíky. Nezajímá mě to. Chleba levnější nebude, výplata lepší nebude, soudy nepřestanou soudit podle obsahu peněženek účastníků, policie si nepřestane hrát na soudce a nezačne dělat svou práci, radní nezačnou pracovat ku prospěchu občanů, vláda s parlamentem nepřestanou vymýšlet blbosti. Bez ohledu na to, kdo zvítězí v divácké anketě. Lidé nepůjdou k volbám, nezačnou se organizovat v odborech a vyhrožovat stávkami, nezačnou ani navštěvovat zasedání samosprávných orgánů. Několik z nich maximálně vyplní anketní lístek na Slavíka a tím dle svého názoru učiní svým občanským povinnostem zadost.

V těchto dnech všichni řeší Ortel.

I kdyby pěli písně o tom, jak náš systém jde na ruku těm, kdo nemají naprosto žádné zábrany, jak trestá oběti v duchu aktualizovaného úsloví „Kdož jsi bez viny, dostaneš kamenem“, ani za této situace bych jim nemohla poslat hlas, brání mi v tom má láska k jazyku českému i můj cit pro hudbu. Násilný slovosled, naprosté nezvládnutí větné skladby, trapné rýmy, neshodující se přívlastky a spousta dalších gramatických prohřešků, celková hudební plochost, nadužívání primitivních harmonických floskulí, to je dostačující výbava pro kapelu lokálního významu, která hraje s radostí, že to vůbec hraje a ladí, ne však pro Slavíky.

Tisíckrát mohu chápat, že tím hlasující dávají najevo nějaký názor. Tisíckrát s nimi mohu i do určité míry souhlasit. Aby bylo jasno – jsem pro, abychom vystoupili z NATO. Jsem všemi deseti pro, abychom sem na naše území nepouštěli kdejakou verbež. Jsem bytostně přesvědčená, že bychom si měli vážit všeho, co pro nás zde vybudovali či vybojovali naši předkové, dělali to pro nás, své děti, vnuky… Ano, nejdůležitější je v prvé řadě bezpečnost, vždyť její zajištění je primárním úkolem a základní funkcí státu. Našeho státu. Pro nás. A ano, stát jako takový tento úkol neplní, je dysfunkční. Pachatelé mají víc práv než oběti. Stačí kouzelná formulka „kulturní odlišnost“. Je zpochybňována teritorialita práva, tj. že na NAŠEM území platí NAŠE zákony a to bez výjimky, neznalost neomlouvá, tečka.

A co na tom změní hlasování v hudební anketě? Dopustím se vulgarismu, neb je výstižný. Leda hovno.

Na druhou stranu zde máme křiklouny, kteří už za to, co zde prohlašuji o té teritorialitě práva atd., mne bez uzardění označí za xenofobku, fašistku – však to známe. Co bylo dříve, vejce nebo slepice? Co bylo dříve, nálepkování nebo Ortel? Ne vlastním přičiněním jsem se náhle ocitla mezi xenofoby, rasisty a fašisty. Nějaká ruka ukázala a rozdělila společnost na Ně, uvědomělou elitu a Nás, fašisty, rasisty a xenofoby. Někdo vytýčil linii, se kterou nesouhlasím, vymezil hranici, od které na jedné straně se nacházejí „slušní lidé“ a na straně opačné jsou „náckové“. A já se tak ocitla mezi nácky jen pro své přesvědčení, že hranice není korzo, že žena není podřízena muži a že zákony našeho státu platí pro všechny na území našeho státu stejně.

Skutečně to svádí k tomu, abych v rámci tohoto uspořádání společnosti přijala svou roli, kterou mi určil někdo jiný, a poslušně přijala svou nálepku. Atributem této nálepky je i adorace mr. Ortela.

Říkám, ne. Je mi jedno, který chlap mi hodlá vykládat, že ho mám bezvýhradně poslouchat a následovat každý jeho debilní vrtoch, je mi jedno, jestli je černý nebo bílý, modlí se tak či onak. Jsem ráda, že náboženství jakéhokoli druhu není provázáno s našimi zákony a chci, aby to tak zůstalo. Většina monoteistických náboženství stejně artikuluje právě to, jak jsem méněcenná, jak za všechno můžu a jak mám poslouchat. Možná nikoli v prvoplánu, avšak právě tento fakt je určující pro každodennost, kterou žijeme ve svých domovech se svými rodinami. A před tímto uniknout nelze.

Proto také vím, že ta hranice vede jinudy. Vede v těch oblastech, kde se práva jedné bytosti střetávají s právy druhé bytosti. A v míře újmy, která tímto střetem zúčastněným bytostem vzniká. V tomto ohledu musí jít ideologie jakéhokoli druhu stranou. Nežijeme v ideálním světě. Stále je mezi námi spousta lidí, kteří jsou přesvědčeni, že mají více práv než ostatní. Proto máme zákony, například ten o vraždě. Nebo zrovna ten o státních hranicích. Ano, máme i zákony blbé. Některé i hodně blbé. Pospíšilův OZ je prakticky hovadina za hovadinou. Změňme je. Začněme se starat o své zákonodárné orgány. Abychom se nemuseli ztrapňovat debatami nad kapelami typu Ortel.

4 thoughts on “Za co, panebože, za co?

  1. …myslím si, že vítr ve sklenici vody s Ortelem rozebíráte zbytečně hluboho. Ta kapela odpovídá vrstvě lidí, kteří mají podobné “vzdělání”. Vyjadřuje svou úroveň pro podobnou úroveň lidí.
    přínosem celé kauzy je informace o stavu vrstvy lidí, kde ještě fungují peníze za udělanou nebo neudělanou práci – jak u kterých. Vzepětí vzdoru proti nepříteli, kterého vnímají. Je to zpráva a varování pro ty, kdo ten stav svou leností a chamtivostí vytvořili.., nic víc. “Řev chaosu”, nesený rytmem doby…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *