Konečné řešení ženské otázky

Lidské bytosti údajně na rozdíl od zvířat mají „dar“ sebeuvědomění. Také disponují abstraktním myšlením. Jinak jsou to však normální savci z řádu primátů.
Sebeuvědomění není snadné zvládnout. Například takoví novorozenci jím ještě nedisponují. Cítí se pořád ještě spojeni s matkou, ač už tomu tak na tělesné úrovni není, mentálně však stále ano. Stále se cítí být součástí matčina těla, a proto je také matčina fyzická nepřítomnost dokáže na této mentální úrovni nevratně poškodit. Postupem času si začínají uvědomovat překotně svou existenci a začínají se vymezovat vůči svému okolí. Každý rodič zná různá období vzdoru, od těch nejranějších až po ta pubertální.

Vymezení se nějakým způsobem pak již člověku zůstane. Svou identitu každý člověk ještě dlouho nějakým způsobem neustále ověřuje, vymezuje. Po pubertě nastává adolescence a až poté následuje osobnostní vyzrálost. Podle psychologů se – zjednodušeně řečeno – vyzrálost osobnosti projevuje tak, že člověk už tak nějak počítá se svou smrtelností a od této odvíjí své priority, včetně toho zda a co po něm zůstane, a že tu není sám. Ne každý vyzraje skutečně, mnozí jedinci, u nichž nastaly v průběhu dětství nějaké traumatizující události, nutně potřebují odvíjet svou identitu od vymezení se vůči konkrétním osobám či skupinám. Stávají se z nich tyrani, stalkeři, rasisté, misogyni (ženy misandričky) atd. Tyto iracionální nenávisti mohou být různě rozvinuty i vzájemně prokombinovány.

Četla jsem několik studií, které se zabývaly nenávistí ke skupinám lidí obecně. Takto jsem se dozvěděla, že údajně nejnenáviděnější skupinou na planetě Zemi jsou židé. Pak jsou v závěsu černoši a muslimové, cikáni atd.
Na těchto průzkumech mě zaujalo, že nebyly jednoznačně definovány parametry. Tedy jestli jde například o nenávist vůči skupině obyvatel coby rase, tedy vizuálně identifikovatelné, či skupině sdružující se pod určitou ideologií či vírou. A přišlo mi podivné takto je míchat. Protože, upřímně – nenávidím-li černocha, mám vcelku jasno. Černoch je jednoznačně identifikovatelný subjekt. Zatímco nenávidím-li žida – jak si můžu být jist, že člověk, se kterým zrovna hovořím, nepatří právě k mnou nenáviděné skupině? Lidé své náboženské přesvědčení nemívají napsáno na čele. Ač je pravdou, že v historii zde – a domnívám se, že právě z těchto důvodů – byly tendence konkrétně například židy viditelně označovat. Bylo to společenské stigma udělené tehdejšími mocnými této skupině. Vypadalo to pak zhruba takto. Potkal-li konformní jedinec ve fašistickém režimu člověka takto viditelně označeného žlutou hvězdou, věděl, že je lepší se s ním nezaplétat, nehovořit, nejlépe přejít na opačnou stranu silnice, prostě se mu vyhnout. Nikdy nemohl vědět, kdy bude nějakým dobrákem nahlášen na příslušných místech, že se příliš bratříčkuje s „méněcennými“. I člověk takto označený si koledoval neustále o problém. Proto bylo záhodno, patřil-li k takto dehonestujícně označené skupině lidí, když při setkání s běžným občanem klopil zrak, nemluvil jako první atd. Prakticky cokoli z jeho strany mohlo být označeno coby provokace.
Také mi nebyla jasná kritéria, podle kterých se posuzovala míra nenávisti vůči těmto skupinám. Zda dle počtu napadení, obětí vražd v této skupině (kdy vrahem je někdo z jiné skupiny) či dle verbálních či písemných projevů ostatních skupin na adresu této skupiny.
Rozhodně mi tam však chyběla jedna obrovská skupina – a navíc jednoznačně identifikovatelná. Tou skupinou jsou ženy. Nedokážu si to vysvětlit jinak, než že i toto je projevem nenávisti vůči této skupině. ( 😉 )Ani jsme nestály autorům podobných průzkumů za zmínku. Jednoznačné pohrdání. Přitom když si člověk vezme oběti násilí a vražd, ženy jednoznačně vedou, je-li kritériem napadení příslušníkem druhé skupiny, tedy mužem. Co se verbálních projevů týče, připouštím, že v tomto si s pány patrně nezadáme, avšak řeči se nepočítají, počítají se činy. I například černoši coby skupina mají vyšší incidenci v napadení příslušníky skupiny své vlastní, nežli je tomu ve vztahu ke skupinám ostatních. U žen tomu tak není. Ženy, jsou-li napadány, jsou takřka výhradně napadány muži.
To bylo jen tak pro začátek uvedení do problematiky. A nyní k samotnému meritu článku. Máme zde tedy obrovskou skupinu lidských bytostí, která čelí nenávisti. Existují selektivní potraty ženských plodů (obráceně nikoli), existuje protěžování mužských potomků, máme zde patrilineárnost, patriarchát. Problematiku dědictví titulů či statků po mužské linii, zvykovost přejímání příjmení atd. Po celou lidskou historii tomu tak bylo s výjimkou některých polyteistických (pohanských) kultur, což považuji za velmi zajímavé, nyní se tomu však věnovat nehodlám. Monoteismus měl ovšem vždy jasno. Žena je podřízena muži. Je to logické, připustíme-li, že v primitivnějších “kulturách”, kde se spory řešily násilím, mohly fyzicky slabší ženy těžko jakkoli adekvátně hájit svá stanoviska. Přes toto všechno, ženy byly vždy nepostradatelnou součástí společnosti coby nositelky života, a tedy s nimi byla nutná nějaká forma koexistence. V závislosti na různých faktorech, jako je prostředí, podnebí (nutnost rozdělení úkolů kvůli pravidelným změnám počasí), stupeň rozvoje civilizace apod., byly ženy někde zbožím, někde potřebným (avšak stále tím méně důležitým) partnerem, a jinde zase někde na cestě mezi těmito dvěma „extrémy“. Jak se rozvíjela civilizace a tedy i nutnost definic různých práv jednotlivců, ženy postupně přestávaly být majetkem a začaly být uznávany postupně coby plnohodnotné lidské bytosti, alespoň v těchto definicích. Nebyl to proces snadný a leckde vlastně ani neproběhl. Či byl přímo zadušen rovnou, už ve svém počátku. Jisté patriarchální relikty přežívají i ve „vyspělých“ civilizacích dodnes. Ne vždy však jde o nenávist, často jde o přirozené rozdělení rolí dané tělesnými i mentálními předpoklady.
Sama vím, že velmi často je těžké rozlišit, kde ještě jde o ono přirozené rozdělení rolí dané fyzickými rozdíly a kde už jde o nerovnoprávné zacházení. Trvám však na tom, že v momentě, kdy má jeden člověk definovaný určitými parametry (v tomto případě pohlavím) rozdílná práva, a to dokonce nejen ta nepsaná, nýbrž i ta psaná, jde o systém nerovnoprávný, bez jakýchkoli pochybností.

 

V rámci určitých hyperbol a testování idejí a jejich aplikací právě až k hranicím absurdity, pokoušela jsem se představit si, jak by vypadal svět podle mužů, kteří nenávidí ženy. (Není jich málo, 20 – 25 % mužů doma tluče svou ženu a jsou schopni si to sami před sebou obhájit.) Je zde totiž ono dilema, že v momentě, kdy ženy vyhubíte, už se nenamnožíte. Už nebudou žádní potomci a dědicové, žádní nositelé myšlenek. Prostě konec. Šlus. Finita la commedia. Jde tedy o to, ponechat si ženy coby inkubátory pro své geny, ale udržet je v naprosté podřízenosti. A udělat to tak, aby to prošlo. Lidé jsou banda těžko ovladatelná, leckterý „slabší“ muž by mohl podlehnout okouzlení ženou. Stačí závan, letmý pohled, pronesené slovo…
Náboženství je vždy ideální pilíř pro nesenou ideu. Navíc můžete naslibovat ráj či peklo po smrti, což se nikdy nikomu nepodaří za života ověřit. Je-li cílovou skupinou nevzdělané obyvatelstvo, stačí pár laciných triků a řečí o zázraku. Zneužití znalostí vůči neznalému. Uzdravení člověka, který jen měl tu smůlu, že nevěděl, jak se uzdravit sám. Jakmile si získáte důvěru a autoritu, už můžete postupně začít vykřikovat proroctví. Uvěří vám, copak sami neviděli, jak konáte zázraky? A pak prohlásíte, že vám sám Nejvyšší vysvětlil, jak to s těmi ženami je. Sám začnete praktikovat to, po čem tolik toužíte. Umlčet navždy ženy, vzít jim důstojnost, vzít jim práva a používat je k čemukoli, co se vám zrovna zamane. Není to však stále ono, tamhle ve vesnici se mladíci zamilovávají do mladic. Ty prokleté ženy. Obluzují muže svým zjevem. Zahalit, zakrýt, prohlásit, že jde o svody ďáblů, prohlásit, že vůbec pohlížet na ženy je hřích. A tvrdě vymáhat. Obklopit se skupinou podobně porouchaných jedinců, a že těch se vždycky najde, minimálně každý pátý muž, který nemá problém udeřit ženu. Co však dále? Tamhle za kopcem žije kmen, který své ženy také nemá příliš v lásce, mrzačí jim genitálie. Nejspíše pozůstatek po nějakém porouchanci, který byl znevážen ženou pro svůj sexuální výkon. To je nápad. Takže už zde máme ženu zahalenou, tedy odosobněnou, s velmi omezenými právy (vpodstatě jen těmi, které se ani okrajově nekříží s právy vašimi) a zbavenou možnosti posoudit, jaký jste vlastně chlap v té nejintimnější rovině. Můžete být sám se sebou spokojen. Vypadá to zhruba takto:
Potká-li konformní jedinec ve fašistickém režimu muž člověka takto viditelně označeného žlutou hvězdou zahalenou ženu, ví, že je lepší se s ní nezaplétat, nehovořit, nejlépe přejít na opačnou stranu silnice, prostě se jí vyhnout. Nikdy nemůže vědět, kdy bude nějakým dobrákem nahlášen na příslušných místech, že se příliš bratříčkuje s „méněcennými“. I člověk takto označený žena si koleduje neustále o problém. Proto je záhodno, patřil-li k takto dehonestujícně označené skupině lidí jde-li o ženu, když při setkání s běžným občanem mužem klopí zrak, nemluví jako první atd. Prakticky cokoli z jeho její strany může být označeno coby provokace.
Dokonáno jest. Salam alejkum.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *