Šmejdské pojišťovny

Úvodem se z čistě lidské slušnosti omlouvám své přítelkyni za to, že zde takto interpretuji její příběh, ve kterém ona zdaleka nespatřuje tytéž konsekvence, co já. Jenže čistá lidská slušnost mi zároveň velí problematiku důkladně rozebrat, popsat a nazvat věci pravými jmény bez ohledu na to, že ta pojmenování zrovna slušná nejsou. Neslušnost totiž slušně pojmenovat nelze.

Představte si takovou jednu zcela konkrétní pojišťovnu. A to nikoli malou a/nebo bezvýznamnou pojišťovnu. Co je cílem každé pojišťovny? Pojišťovna v prvé řadě potřebuje spoustu klientů. Klientů pravidelně platících. Někým opravdu, reálně, prací vydělané peníze, jsou ve finančním sektoru velmi vzácným a tudíž i velmi žádaným zbožím. Jsou-li navíc pravidelně odevzdávány s jistotou zajištěnou hrozbami finančních sankcí a stádem exekutorů v závěsu, to se to pak krásně predikuje růst firmy a spousta úspěchů a sociálních jistot pro vrcholové manažery! Proto se z nás různorodí vykutálení agenti snaží pod různými záminkami neustále vylákat naše pracně vydělané peníze, tvrdíce nám, že jim jde o náš prospěch – přičemž jde v prvé řadě o prospěch jejich.

Mnoho z nás si dozajista znechuceně vzpomene na éru všech možných agentů prodávajících všechny možné i nemožné, ale především nehmatatelné, produkty. Zpočátku, v euforii z čerstvě nabyté údajné svobody, jsme k nim byli vstřícní, vařili jsme jim kávu, naslouchali jejich vemlouvání. Když přišly první nedobré zkušenosti, začali jsme je odmítat, avšak stále zdvořile. Jelikož však agenti mají v popisu práce nedbat odmítnutí, všichni si totiž načetli příručky typu „Jak překonat nesouhlas“ apod., jejich zdvořilá odmítání nebyla dostatečně účinná. Odmítání nabízečů produktů těmi, kteří se odmítali stát kavkami, tedy přestalo být zdvořilé, začalo nabývat na razanci, a dnes už se agenti různých společností potkávají takřka s otevřenou nevraživostí. Navíc v mnoha obcích byl vyhláškami zakázán podomní prodej čehokoli, a toto byla poslední rána zasazená pouličním pojišťovacím (a jiným) agentům na volné noze.

Co s tím? Reklamy všeho druhu zdaleka nemají takový účinek, jak by si překupníci finančních produktů přáli. Přemlouvání přestalo zabírat, nesouhlas se nedařilo překonávat, poslední možností je tedy už jen vydírání a vyhrožování. Kéž by šlo zařídit, aby si lidé uzavírali pojistky povinně, ze zákona, pod pohrůžkou postihu, nejlépe trestního. To by se penízky jen sypaly. Zatím však se takovýto husarský kousek povedl pouze u tzv. povinného ručení, což ovšem k lítosti finančních šmejdů nemělo plošný dopad na všechny; jen na majitele motorových vozidel. Byl tedy vytvořen jiný projekt, tentokrát s pojištěním důchodovým, avšak skončil naprostým fiaskem, navzdory mohutné mediální masáži a vydatnému sponzoringu (rozuměj – korupci) vybraných politiků.

Máme zde tedy situaci, kdy existence jedince bez nějaké té pojistky zatím stále ještě není trestným činem. Pojišťovny stále ještě nemohou vydírat úplně každého občana zeměkoule, aby jim odevzdával pravidelné výpalné jako příspěvek na provoz jachet, tryskáčů či bungalovů jejich vrcholových manažerů. Úplně každého ne. Ale někoho přece jen vydírat mohou – mohou vydírat své zaměstnance! To je nápad!

A tak tam, kde před časem bylo uzavírání smluv možností přivýdělku k pravidelnému platu zaměstnance, je toto dnes povinností. I s kvótami. Milý zaměstnanče, když neuzavřeš každý měsíc x pojistných smluv, už u nás nebudeš moci pracovat na žádné pozici. Tato nová zaměstnanecká politika šmejdů ve finanční sféře měla za následek odliv slušných referentů.
Naštěstí však existuje fenomén zvaný nezaměstnanost. Málokterý slušný člověk touží být nezaměstnaným. Nezaměstnaní jsou totiž zpravidla sociálně a obecně celkově nepřizpůsobiví, podpory hážou do automatů, prolévají chřtánem, propalují v cigaretách. Nezaměstnanost je známkou toho, že jste špatným rodičem, kterému by měly být sebrány děti, a špatným občanem, kterému by mělo být sebráno volební právo. Taky jste určitě závistivá socka, komunista a volič Zemana. Prostě vyložený fujtajbl.

Podnikavci ve finanční sféře tedy mají stále kam sáhnout, shánějí-li nové zaměstnance. A žádné mazlení s nima, ať si zvykají hned od začátku! Zaměstnanec je položka postradatelná, co je však nepostradatelné, to je onen kýžený pravidelný obolus od co největšího počtu oveček, pardon, klientů. Takže dnes už se „podnikatelé ve finančním sektoru“ naprosto přestali ovládat. Alespoň v tomto směru. Nábor nových hejlů k oškubání, pardon, klientů, se dnes dělá pod rouškou náboru zaměstnanců. A to je fakt. Na inzeráty typu „sháníme pojišťovacího agenta“, ani „sháníme prodejce finančních produktů“ se už nikdo nehlásí, on totiž nikdo není rád posílán do… ehm, do háje, takže dnes se tyto firmy nestydí lživě uvádět, že poptávají pracovníky za přepážku, referenty. Ovšem nezaměstnaní toužící po zaměstnání jsou hned při přijímacím pohovoru informováni, že k tomu, aby byli zaměstnáni v pojišťovně, přece jen musí prokázat jisté předpoklady pro to, aby mohli pracovat v pojišťovně. A těmi předpoklady je pochopitelně myšlena schopnost uzavřít pojistnou smlouvu. Kteroužto schopnost musí uchazeč o pracovní smlouvu prokázat v reálu. Požadavek naivnějšímu občanovi nevinně se jevící, o to však zrůdnější, když si představíme, jak to funguje v praxi. Cca padesát uchazečů na dvě místa (jež může firma kdykoli zrušit), a tito všichni musí uzavřít alespoň tři smlouvy. Je velmi reálné, že se jim podaří umluvit aspoň někoho z rodiny či blízkých, i když dotyční třeba žádné pojištění nepotřebují a vlastně ani nechtějí. Upíšou se jen a pouze proto, aby někdo, na kom jim záleží, získal zaměstnání… Takže to máme během každého náboru zaměstnanců sto padesát nových smluv ze soucitu. Bez zaručeného výsledku, tedy dobrání se kýžené pracovní smlouvy. Dnes je už totiž pravidlem, že minimálně na první měsíc se s potenciálním zaměstnancem uzavírá dohoda o provedení práce a od dalšího měsíce (možná) nabíhá tříměsíční tzv. zkušební lhůta, během které může zaměstnanci být kdykoli dána výpověď bez udání důvodů. Ale hlavní je, že úpisy, pardon, smlouvy, jsou doma. A co je doma, to se přece počítá.

Asi jsem však jedna z velmi mála, komu takovéto jednání přijde už hodně za hranou a v ničem si nezadávající s proslulými praktikami šmejdů. Rozhodně jsem na toto téma neviděla žádnou investigativní reportáž. Máme holt asi jiné starosti. Nenávidět Rusa, vítat migranta a tak.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *